Vznik not

Dnes je již možné zapisovat hudbu a děláme to pomocí not, ale jak si lidé zapisovali hudbu v minulosti, když noty neexistovaly? Nemohli si zapsat melodie. Za první zaznamenanou píseň je považována tzv. Seikilova píseň. Byla vytesána na pohřební kámen okolo roku 200 př.n.l.. Melodie byla zapsána Iónskými písmeny. Po volném přeložení se v ní zpívá:

Na Seikilovu píseň se časem zapomnělo, ale zůstává prvním historickým dokladem hudebního zápisu. Ovšem i později bylo potřeba zaznamenávat liturgické písně gregoriánského chorálu. Na to mniši využívali typ zaznamenávání, dnes známý jako neumy. Neumy jsou obloučky, které sloužily k zaznamenání přibližné změny výšky tónu a délky noty.

Nakonec lidi potřebovali přesnější způsob zaznamenávání not. Tímto způsobem vznikla chorální notace, která již dokázala zaznamenávat přesnou výšku not, díky čemuž byla hojně využívána. Chorální notace se vyvíjela v různých oblastech odlišně. K nejznámějším variantám patří kvadrátní (rozšířená v románských oblastech), gotická a rombická notace, která vznikla v Čechách. Chorální notace byla rovněž první notací s notovou osnovou, a to čtyřlinkovou.

Od druhé poloviny 13. století zavedl Franko Kolínský notaci, která umožňovala zaznamenat nejen výšku tónu, ale také jeho délku. Díky tomu se jí říká Frankoskova notace, ale častěji ji lze nalézt pod jménem mensurální notace. Tato notace se používala přibližně do 17. století.

Ke konci renesance se mensurální notace vylepšila až na tu dnešní, provedly se větší úpravy, a tím vznikla naše tradiční notace využívaná do dneška, i když se začala používat až ve klasicismu. Pravdou je, že naše notace se stále obohacuje o nové prvky, které umožňují její využití ve všech segmentech hudby. Navzdory tomu někteří tvůrci, zejména v experimentální hudbě, stále hledají alternativní způsoby zápisu. O tom si již budete muset zjistit něco sami.