Jak vznikla Molekula?

PROČ JSI CHTĚLA ZALOŽIT ŠKOLU? JAK TĚ TO NAPADLO?

Pracovala jsem na klasické statní škole, a přišlo mi, že by se děti mohly učit trošku efektivněji a zajímavěji. Bohužel se mi nepodařilo pro to nadchnout moje kolegyně, které upřednostňovaly jiný typ výuky. Tak jsem si tam přišla tak jako sama, sama taková nadšená z různých jiných metod a podobně. Říkala jsem si, že kdybych měla vlastní školu, tak bych si to mohla dělat po svém. Začala jsem sledovat různé soukromé školy, a opravdu se mi líbil jejich styl učení. Tak jsem si říkala že bych to mohla zkusit, ale dost jsem se toho bála. Byl to takový vstup do neznáma. Musela jsem odložit všechny svoje existenční jistoty stranou, vůbec jsem nevěděla do čeho jdu. Zvažovala jsem to asi rok, dva, protože jsem v mé práci měla dobré zázemí. Vážili si mě tam. Vážily si mě děti, rodiče, takže jsem tam vlastně tu lásku a podporu měla, ale nakonec jsem si řekla, že se tam vlastně můžu vždy vrátit.

KDO TĚ NEJVÍCE PODPROVAL?

Tak na prvním místě to byl určitě můj muž, který mě podporuje ve všech těch mých bláznivých nápadech, ve všem co si vymyslím. Tak samozřejmě on a moje rodina. Potom mě podporovala další řada lidí, kteří mi říkali ,,Jó, jdi do toho, to zvládneš!” a ,,Jsi šikovná, zkus to.”. Mezi lidmi kteří mi to takhle říkali byla i maminka Aničky Matuškové, která mě učila angličtinu, a moje kolegyně z práce. Potom při realizaci by Molekula nemohla vůbec existovat bez Petry Ševelové a Jitky Klezlové Rydvalové, které mi nabídly místo pro školu ve Vaňově, abych mohla vůbec začít.

JSI SPOKOJENÁ S MOLEKULOU?

Jak kdy. Někdy si uvědomuji, že to co jsem dokázala, to co jsme tady všichni dokázali je naprosto úžasné a fascinující. A někdy, když třeba řeším různé problémy, nebo to prostě nejde tak, jak bych si představovala, mám takové ty pochybnosti, jestli jsem to třeba udělala správně a jestli to má vůbec smysl.

Molekula byla založená jako taková “živá” škola, myslím si, že se snažíme neustále se zlepšovat a posouvat dál, a to je za mě takový ten náš největší bonus oproti klasickým školám. Snažím se pořád přicházet s novými nápady, ale to se ne vždy všem líbí.

MÁŠ NĚJAKOU VIZI DO BUDOUCNA?

Mám, nápadů mám spoustu. Něco je nerealizovatelné, něco by i mohlo být realizovatelné. Co mě samozřejmě trápí, je, že nemáme vlastní jídelnu, kdyby se tohle někdy podařilo, byla bych hodně ráda. A určitě bych chtěla lepší prostory pro družiny, aby nemusely být ve třídách. To jsou také ale věci, které nevidím moc reálně. Na druhou stranu jsem si nikdy nemyslela, že budeme mít takovouto krásnou školu, hřiště a podobně. Takže jak se říká: Nikdy neříkej nikdy!

Děkuji za rozhovor